Ačkoli jsem si myslela, že to pro mě bude jednoduché nestalo se tak. Bydlím ještě z pěti spolubydlícími a on je jeden z nich. Myslela jsem, že to bude v pohodě ovšem od té doby co konečně jako poslední spolubydlící se sem nastěhoval trne mi. Ano přímo tam kde se raději neopovážím říci, že to je. Ne musím si to přiznat jinak pak se to ve mně nahromadí a ještě udělám nějakou blbost. Strašně moc mě to bolí já nemohu s ním být v jedné místnosti, když slyším jeho nepřeslyšitelný smích vzpomenu si na to jak jsme spolu byly jak jsem se cítila šťastně a v tu chvíli se mi slzy vlijí do očí a bodne mě u červeného zázraku co nás drží při životě. Protože si uvědomím, že už nikdy to tak jako dřív nebude. Slzy mi pak jen tečou a nemohu je zastavit jak kdyby se chtěli probrečet k nové šanci pro nás dva. Pořád tam je a nemohu se ho zbavit nemohu ho od tamtud dostat. A tet když ho budu denně potkávat? Nevím jak to zvládnu už tet druhý den, když je tu mě to ubijí. Strašně moc! Vím bude to dobrý ale tohle už trvá nějak dlouho. Vždyť už to bylo fajn dokonce sem si myslela, že k někomu jinému cítím víc, ale pak jsem ho zas uviděla… jak na něj mam zapomenout když ho mam na blízku a hlavně cítím, že on je ten praví?? Ano vyhýbat se mu ale když je doma tak nejde přeslechnout a mě ho stačí jen slyšet a už ve mně pracuje ta zpropadená chemie a já vím, že mé tělo ovládá milující duše co je slepě zahleděná do opačného pohlaví.
Happy!!! - chci být to slovo! Jenže vždy mi připomene něco co už jsme ztratila a nebudu mít.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?