Ticho se rozplynulo po jízlivé místnosti. Všichni hleděli do kouta, kde se srazilo ticho o stěnu s bušícím kladivem. Stojící jsem hledala ticho pro své uši. Na nepatrnou chvíli jsem zahlédla v davu očí naději na uspokojení tichem. Na nepatrnou chvíli vše utichlo a uši uviděli to neskonalé ticho. Ucítili tichý mžik světla naděje. Avšak během chvilky vše pominulo. Nastal obět řvoucí nástroj bušit o stěnu. Dokonce někdo z pozad vykřikl dost už! Marně.
Tohle všechno se odehrává v mé hlavě. Neustálé rození myšlenek narážejících o stěnu prázdna vydávalo nepopsatelné zvuky. Jak jen si muže člověk užít ticha, když je neusále zaneprádnem produkcí myšlenek? V tomto případě se stane ticho pro něj jen platonickou láskou.
Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?